Krása znamená pro každého něco jiného. Je to velmi abstraktní pojem. Ovšem v povědomí nás všech zůstává, že když je něco krásné, musí to být dokonalé. Když řeknete, že letos bylo krásné léto, automaticky tím myslíte, že svítilo sluníčko a bylo velké teplo. Protože tak má přece léto vypadat. Ano, má. V létě by mělo být teplo a v zimě chladno, i když to tak často nebývá.

Léto může být jen průměrně teplé a může v něm i pršet a přesto se najde spousta lidí, kteří budou tvrdit, že bylo krásné. Bylo totiž krásné pro ně. Buď něco pro ně úžasného zažili nebo prostě nemají rádi větší horko ani příliš sálající slunce.

Určitě je to dostatečný příklad pro to, že co je krásné, nemusí být dokonalé a co je dokonalé, nemusí být krásné.

Estetika = krása

Právě proto, že pod krásou si každý představuje něco jiného, více než toto samotné slovo má význam estetika, tedy cit pro krásu. Kdybychom nedokázali krásu vnímat, k čemu by nám byla a vlastně by potom vůbec neexistovala. Vnímat krásu můžeme především prostřednictvím přírody a umění. A i zde je pojem krásy velmi složitý. Například stejný obraz jeden člověk považuje za krásný a jinému se zdá téměř ošklivý. Za krásu totiž může být považováno téměř vše, záleží jen na tom, jak se na určité věci a záležitosti díváme.

Krása = subjektivita

I nedokonalé věci a zážitky mohou být krásné. Je to totiž věc subjektivně vnímaná, zcela jen z našeho osobního pohledu. Pokud jde o předměty, může se nám zdát něco nejkrásnější třeba jen proto, že jsme si to oblíbili či si na to zvykli, že je to prostě naše.

Ještě více se však subjektivní vnímání týká posuzování krásy živých tvorů a lidí. Máte doma bezsrsté plemeno kočky, které se Vašim přátelům nelíbí? Pro Vás je to však milé a přítulné zvířátko, jedno z nejhezčích. A jeden z nejpravdivějších příkladů za všechny: každé matce se vždy zdá její právě narozené miminko nejkrásnější ze všech.