Lidé zpravidla chtějí slušně bydlet. Ovšem bohužel ne vždy mají kde. A neméně bohužel je u nás pochopitelně i dost těch, kdo sice vhodné nemovitosti vlastní nebo staví, ale mají zájem o to, aby za tyto dostali náležitě zaplaceno.

A když tak jeden shání střechu nad hlavou a nemá přitom dostatek prostředků na její zaplacení, nejednou nezbývá nic jiného, než pendlovat mezi podnájmy nebo si vzít hypotéku.

První ze zmíněných možností má pochopitelně celou řadu negativ. Třeba to, že není nic příjemného v jednom kuse hledat a stěhovat se z místa na místo, že jsou nájmy často div ne astronomicky vysoké, že je vždy třeba zvažovat, jak se z nového bytu dostat do práce, jak neztratit kontakt s přáteli,…

To ta druhá možnost, tedy hypotéka, vypadá o hodně líp. Člověk si jednoduše půjčí peníze, koupí si nemovitost, po jaké touží, a pak to během dlouhé řady let jednoduše splatí.

Jenže jak i potvrzuje, není to s tou hypotékou vždycky právě ten nejlepší nápad. Protože se jedná o jednu z forem půjčky a to nemusí být právě to pravé.

Vezměte si třeba to, na jak dlouhou dobu se tu zadlužujete. A přitom po celou tuto dobu musíte mít jistotu, že budete mít dostatečné příjmy na to, abyste mohli adekvátně splácet. Je třeba vědět, kolik nám ze mzdy na takové splácení zbývá poté, co zaplatíme všechny nezbytnosti nutné pro život. Jsou tu přece potraviny a energie, bez nichž se neobejdeme, jsou tu koníčky, daně, spoření, jiné splátky, telefon a další tu předpokladatelné a tu naprosto nečekané výdaje,…

Dále je třeba vzít v potaz i to, že ceny lecčeho a dost možná i úplně všeho rostou a že v budoucnu bude zapotřebí více peněz než dnes.

Výdaje na bydlení by prý v budoucnu spolu s hypotékou neměly činit víc než třicet procent z vašeho příjmu. Jinak by zkrátka hrozilo, že po letech splácení nakonec skončíte opět bez střechy nad hlavou, navíc totálně oškubaní, ne-li po uši vězící v dluzích.

A tak je třeba i v případě hypotéky přemýšlet, zda je tato odpovídající našim možnostem. Abychom se nespálili. Nebo abychom nebyli ani pro blázny bance, jež uvažuje velice podobně. A těm, kdo jsou „na hraně“, nakonec často stejně nepůjčí.